Rusko člověk musí zažít

Nějakou dobu jsi hrál v ruské KHL a na internetu je k vidění i video, ve kterém provádíš fanoušky po hale v Nižněkamsku, samozřejmě s ruským komentářem. Kde ses tento jazyk naučil?
V Rusku (směje se).

Nabízely ruské kluby pro cizince nějaké kurzy?
Ne, to nenabízely. Já si myslím, že ruština je dost lehký jazyk na naučení, protože je to slovanský jazyk, který se podobá češtině, slovenštině a polštině. Trvalo mi asi půl roku, než jsem se slušně dorozuměl. Neumím plynule mluvit, ale po dvou letech už to bylo ok. Byl jsem tam pět sezón, takže ten poslední rok, kdy jsem byl i kapitán, to bylo v pohodě, lidé mi rozuměli a já jim. Na tom videu bylo vidět, že jsem trochu pod stresem, ale když nejsem před kamerou, je to v pohodě.

Strávil jsi několik let v Americe, pak v Rusku i ve Švédsku, mohl bys srovnat životní podmínky?
Jsou to velice odlišné země a podle mého názoru největší volnost byla v Americe, kam jsem odešel v osmnácti letech, takže jsem byl ještě hodně mladý. Nijak jsem to však nevnímal, neměl jsem rodinu, dítě, bylo to takové volnější. O Americe se říká, že je to země neomezených možností a tak jsem to také bral. Ale asi nejlepší podmínky pro život jsem zažil ve Švédsku – ta organizace, prostředí pro rodinu, pokoje a celkově ta čistota. A Rusko je třeba zažít. Byl jsem v Moskvě i v malých městečkách, kde je jenom jedna továrna a sídliště, takže velké extrémy.

Švédsko je sice v Evropě, ale určitě se život tam hodně liší od života na Slovensku a v Česku. Měl jsi pocit, že tam jsou nějaké odlišnosti?
Dnes bych řekl, že tam nějaké velké rozdíly nejsou. Ale ve Švédsku jsem si zvykl na důvěru – pokud lidí něco řekli, tak to platilo. Všechno bylo perfektně zařízené, všichni uměli skvěle anglicky. Neměl jsem absolutně o nic strach, byl tam perfektní servis a pohodlí. Zdálo se mi, že ve Švédsku byli lidé vzdělanější, měli lepší pohled na svět a vnímali ho jinak. Ale dnes už se to vše díky Evropské unii vyrovnalo – je jedno, jestli člověk přijede do Prahy nebo do Stockholmu, podmínky jsou všude stejné. Jsou to mezinárodní města, kde je mnoho turistů, žije tam hodně lidí, kteří nejsou Češi, resp Švédi.

Sám jsi říkal, že Rusko je potřeba zažít. Stalo se ti něco, co si myslíš, že by se opravdu nikde jinde stát nemohlo?
No, stalo se toho hodně (směje se). Řekl jsem si, že o svých zážitcích z Ruska jednou napíšu knížku. Třeba cestování, které u nás vnímáme jako naprosto normální, tak v Rusku to bylo takové specifické. Člověk si na to musel zvyknout – přesuny s letadlem, některé hotely, potom třeba strava a další banální věci. V Rusku člověk zažije věci, které tady ne. Ale časem si na to člověk zvykne, a když jsem tam byl pět let, tak jsem se nad tím jenom pousmál a neřešil jsem to. Hlavně ty první dva roky byly takové zábavné. Ale těžko se o tom mluví, člověk to opravdu musí zažít. Každý na to má jiný pohled, někomu se to líbí a vydrží to, jiní by třeba odešli po měsíci jinam. Já osobně jsem neměl problém, protože jsem člověk, neříkám, že skromný, ale nepotřebuju nic extra, nepotřebuju žádný komfort. Ale byly situace, hlavně u chlapů ze západu, kteří s tím měli trochu problém.

Kdybys srovnal všechny ligy, kterými jsi zatím prošel (NHL, SEL, KHL, česká extraliga), která je podle tebe nejlepší? Která vyhovovala nejvíce tobě?
Nedá se říct, která z nich je nejlepší, každá liga má něco dobrého a něco špatného. Každému vyhovuje něco jiného a záleží na hráči, co mu sedne. Ruská liga je více o bruslení, Rusové jsou opravdu lepší bruslaři oproti té česko-slovenské škole. Švédská liga je technická, hráči jsou hrozně dobře fyzicky připraveni. Česká liga je něco mezitím – bruslí se tu, některé týmy jsou silové. Mně osobně vyhovovala nejvíce ta ruská, protože jsem vcelku dobrý bruslař, nemám s tím problém. Navíc pokud člověk přemýšlí, umí bránit a dělat věci, které po něm trenér chce, tak se v ní udrží. Ale musí být opravdu dobrý bruslař. Proto většina hráčů, kteří tam přijdou ze západu, jsou dobří bruslaři. Ale do KHL už bych se vrátit nechtěl, už mě to přešlo. Hlavně kvůli věcem, které se v té oblasti teď dějí – Ukrajina, rubl atd. Sleduju ty věci a vnímám to. Možná ze začátku sezóny, kdy jsem hledal, kam bych šel, ale postupem času vůbec. Neříkám, že KHL za rok dva skončí, ale momentálně tam panuje taková negativní energie. Hráči jsou otrávení, vnímám to, komunikuju s některými. Není to sranda. Pro mě je teď nejdůležitější rodina, zázemí, ta pohoda, energie a až potom řeším hokej.

Jsem draftovaný? Ok.

V osmnácti letech jsi odešel do Ameriky, jak na ty začátky vzpomínáš?
Bylo to zajímavé, protože jsem odešel po maturitě hned v létě a první dva měsíce jsem si zvykal v nové rodině. V Americe je ten přístup úplně jiný – o mladého hráče se starají úplně jinak, než jsem byl ze Slovenska zvyklý. Neříkám, že v Česku nebo na Slovensku je to úplná katastrofa, ale tam to bylo úplně jiné, profesionálnější. Výchova byla jiná – ať už šlo o školu, tréninky, nebo jsme museli sami individuálně trénovat, na což jsem nebyl vůbec zvyklý. Dostal jsem papír a měl jsem se připravit a nikoho nezajímalo, jestli jsem nebo nejsem profesionál. V přípravkách nás vždycky učili dělat všechno spolu, trenér nás okřikoval a v Americe to bylo jiné. Hráči jsou mnohem samostatnější, profesionálnější, jsou naučení, jak se připravit na zápas atd. To byl velký rozdíl, který jsem se tam musel naučit za první dva tři roky a od té doby se připravuju sám. Mám samostatnou letní přípravu a tak.

Takže si myslíš, že je v Americe lepší systém než v Česku nebo na Slovensku?
Určitě. Tady musí trenér často kluky nutit do toho, aby hráli, což v Americe neexistuje. Tam jsou hráči dříve a lépe mentálně připraveni na hokej na profesionální úrovni, což v Česku nebo na Slovensku nejsou. Tady se málokdy stane, aby byl kluk v osmnácti letech připraven.

Prošel sis nižšími ligami (juniorskou WHL, nižší profesionální IHL – pozn. red.) a pak ses dostal do NHL. Myslíš si, že ti prospělo, že sis prošel ty nižší ligy? Nebo bys třeba zpětně víc uvítal, kdybys zůstal déle na Slovensku?
To určitě ne, protože já jsem nebyl takový velký talent. A také je důležité říct, že v té době se hrál trošku jiný hokej než dnes. V zámoří bylo více Slováků, kteří odcházeli v juniorském věku. Prostě to byla taková doba, kdy se odcházelo do juniorek. Teď už jsou na Slovensku i v Česku projekty, kdy hrají osmnácti a dvacetiletí hráči pohromadě. Ale tehdy byla jiná doba a bylo to dobře, nestěžuju si. Ale to, že jsem odešel do juniorky a hrál jsem na farmě, mi pomohlo a nebýt toho, tak se do NHL nikdy nedostanu. Protože tam jsem se naučil to, co jsem potřeboval, a oni ze mě dostali maximum, které bylo potřebné k tomu, abych vůbec mohl hrát NHL. Kdybych tu zkušenost neměl, nikam bych se nedostal.

Samozřejmě nelze nezmínit Stanley Cup. Ty sám jsi řekl, že to byla spíše náhoda, že jste vyhráli a že jsi byl hodně mladý.
Náhoda to byla v tom, že všichni lídři byli mladí – Vincent Lacavalier, Brad Richards, Dmitri Afanasenkov nebo třeba já jsme měli pod dvacet tři let. Takže to bylo mladé mužstvo, které bylo doplněno staršími hráči, a měli jsme obrovský kopec štěstí a náhod, že jsme se dostali tak daleko, hlavně v play-off, kde jsme hráli s Philadelphií a Calgary. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme v tak mladém věku dosáhli takového úspěchu, ale hlavně jsme si ho zasloužili. Po základní části jsme vyhráli Prezidentskou trofej. Štěstí, náhoda, ale bylo to zasloužené. Měli jsme skvělou sezonu, šli jsme z prvního místa. Ten rok byl neuvěřitelný.

Byl to vrchol tvé kariéry? Dá se to vůbec k něčemu přirovnat?
V té chvíli jsem si to nemyslel, protože jsem byl mladý. Kdybych hrál v NHL deset let, beru to jinak. Tehdy jsme byli mladá parta, druhý rok, ten tým se skládal. Já jsem se dostal na pozici čtvrté pětky, takže jsem toho času moc nedostal. Ale kluky jsem znal a nevnímali jsme to tak. Mysleli jsme si, že od té doby se bude vyhrávat každý druhý třetí rok, což tak ale nefunguje. Člověk si to uvědomuje až zpětně. Samozřejmě že je to vrchol, je to moje maximum, co jsem kdy v kolektivním sportu vyhrál, ale v té době jsem to tak nevnímal. Bylo to ´Ok, jedeme dál. Takových let ještě bude.´

Když jsi byl v Americe, tak ses pravděpodobně zúčastnil i draftu do NHL, byl jsi nervózní? Měl jsi nějaký tým, kam bys chtěl jít?
To je zajímavé, já jsem ani nevěděl, že jsem draftovaný (směje se). To je dobrá story, v té době jsem hrál za reprezentaci do osmnácti let na mistrovství Evropy a vůbec jsem nevěděl, že jsem draftovaný, ani agent mi o ničem dopředu neříkal. Ráno v osm hodin mě vzbudil táta a řekl mi, že jsem draftovaný. Já jsem ani nevěděl, že je draft. Přísahám, vůbec jsem o tom nevěděl, nesledoval jsem to. Otec mi dal mi telefon, kde byl agent, a ten mi pogratuloval, že jsem byl draftovaný. A já jsem na to odpověděl: Ok a šel jsem dál spát. Opravdu mě to překvapilo, protože jsem to nijak nesledoval, nezajímalo mě to, neměl jsem žádný tým. Ale pak začal ten kolotoč. V dnešní době je to úplně jiné, hráči komunikují, čekají na nabídky, jedou tam, ale v té době to bylo jiné.

Máma pěkně koukala, když jsem začal vařit

Díky hokeji jsi toho hodně procestoval. Podařilo se ti cestovat i mimo hokejový život?
Jojo, měl jsem to štěstí. Příliš volného času jsme neměli a já ani nejsem ten typ, který celé léto procestuje. Já jsem byl dříč, měl jsem dovolenou hned po sezóně dva tři týdny, kdy jsem relaxoval, nic nedělal a pak jsem začal zase trénovat. Volno jsem strávil doma v Tatrách, protože mi přes sezonu samozřejmě chyběla rodina, a to pro mě byla nejlepší dovolená. Celé léto jsem prakticky strávil v Tatrách, což byla individuální příprava pro mě. Sám jsem trénoval a to pro mě byl nejlepší relax.

Je nějaká země, kde jsi ještě nebyl a chtěl bys ji navštívit?
Ještě jsem nebyl v Austrálii a na Novém Zélandě, ale jinak jsem byl prakticky všude – Asie, Amerika, Evropu mám proježděnou. Asi ta Austrálie a Nový Zéland… Ale to pravděpodobně až po hokeji, až bude čas. Takový ten relax, na měsíc odjet, to bych si přál. Ale teď ještě ne, dokud hraju hokej, tak na to není čas. Ještě tak rok dva (směje se).

Jaké máš koníčky? Co děláš ve volném čase?
(úsměv) Co dělám ve volném čase? Je toho dost, ale koníčky… Koníčky nemám, koníčkem je pro mě letní příprava, snažím se, aby byla pestrá. Rád hraju squash a troufám si říct, že ho hraji vcelku slušně. Hraju ho i s hráči, kteří hrají ligu i slovenskou extraligu, a dokážu si s nimi zahrát. Měl jsem i trenéra a squash mi jde celkem slušně. Ale beru to jako součást přípravy na zápasy, baví mě to. Hrál jsem i tenis, ale ten mě příliš nebavil, protože je nudný a pro mě pomalý. Potřebuju pohyb a hokej je o té obratnosti. Dále si rád zaběhám v horách. Žiju v horách, v přírodě kde bydlím, jsou všude okolo lesy, takže miluju přírodu a vše, co je s ní spojené. Rád bych si i zalyžoval, ale protože je sezóna v plném proudu, tak nemůžu. Ale až skončím s hokejem, určitě budu lyžovat, protože to mám hrozně rád. Ale příliš času na to nemám, protože mám mnoho povinností i mimo hokej. Snažím se už orientovat na to, co chci dělat, až skončím kariéru, takže toho mám strašně moc.

Chodíš na houby, když máš v okolí domu lesy?
Chodím na houby, miluju houby, jím je rád. Hned nad domem máme krásné místo na houbaření. Takže ráno se vzbudím, jdu nasbírat nějaké houby a udělám smaženici. Je to super.

Jsi kuchař? Vaříš rád?
Nejsem kuchař, mám zlatou přítelkyni, která opravdu dobře vaří. Ale když jsem žil sám, tak jsem se naučil vařit, takže bych si uvařit uměl. V zámoří jsem neměl peníze, abych chodil po restauracích, takže jsem se to naučit musel. Jinak bych se asi nedonutil. Učil jsem se od starších spoluhráčů, měl jsem i spolubydlící třeba z vysoké školy. Bylo to tehdy zábavné. Rodiče se přijeli podívat, když jsem hrál na farmě, a já jsem tam pro ně poprvé udělal těstoviny s nějakými masovými kuličkami, tak se tomu smáli. Griloval jsem maso a moje máma na mě koukala, protože jsem to v životě nedělal (směje se).

Učil ses rychle, anebo to probíhalo spíše stylem pokus – omyl?
Já jsem dobře sledoval, co dělají spoluhráči, takže jsem to jen opakoval. A hlavně, když člověk koupí kvalitní maso, tak to stačí jen hodit na gril a vědět, kdy to otočit. Naložíte to přes den do oleje, aby to bylo měkčí, dáte k tomu česnek, nějaké koření... Je to jednoduché.

Proložíš tedy svou knihu o zážitcích recepty?
(směje se) Já recepty žádné nemám, já jenom koukám, co mám dělat. Ale musím říct, že v našem týmu je to Ivan Majeský, kdo vaří neskutečně. Pozval nás na večeři a udělal maso a salát s kozím sýrem. A to bylo tak dobré, že si to teď chystáme i s přítelkyní. Taky nám udělal steaky z kančího, to bylo neuvěřitelné. Ten chlap perfektně vaří. To jsme mu hned s klukama říkali, že nás musí pozvat znova.

Jezdí se za tebou rodiče podívat i teď?
Třikrát už tu byli. Užívají si to, když je čas, třeba když rodina cestuje tam a zpátky, tak přijedou i rodiče a jdou se podívat na zápas, to je super. I proto jsem si vybral Olomouc, je to opravdu blízko.

Rodina je s tebou tady?
Zrovna jsou na tři týdny pryč, v Torontu, takže jsem tu sám. Dceři jsou dva roky, na hokeji vždycky fandí "Táto, do toho!". Už to začíná vnímat (usmívá se).

Jsi v Olomouci spokojený?
Jsem. Až na ten poslední měsíc, kdy se nám hokejově nedaří (směje se). Ale o tom je taky hokej, člověk má čtyři měsíce pohodu, najednou si přestaneme trochu věřit a najednou je situace opačná. Ale já jsem byl v takových situacích mnohokrát a vím, že se to zlomí, když budeme všichni makat.

Chci pomoct svému městu

Sám jsi to už naťukl – už máš nějakou představu o tom, co budeš dělat po hokeji?
Už mám velmi dobrou představu. Nechci nad sebou mít šéfa, chci mít volnost. Celý život hraju hokej, tam musíš poslouchat trenéra, co řekne, to je svaté. Po hokeji zkrátka chci být vlastním pánem.

Děláš už na nějakých projektech?
Založili jsme neziskovou organizaci, můžete se podívat na webové stránky mé neziskovky, která podporuje děti. Sebrali jsme asi 130 dětí, které podporujeme, platíme jim trenéry. Mám zaměstnané lidi, kteří pro mě pracují. Kromě toho podnikám.

Tak to jsi hodně zaměstnaný, jak to stíháš?
Mám jednoho člověka, se kterým spolupracuju celý život, je to v rodině. Ten za mě vlastně dělá věci, ale rozhodujeme se spolu. Pomalu se ale připravuju na ukončení kariéry a snažím se investovat peníze správně a zároveň s tím pomáhat svému regionu a městu. Myslím, že zůstanu u hokeje v Liptovském Mikuláši. Pomůžu jim, aby to zase začalo fungovat, nastartovalo se to a aby se zase rodily hokejové talenty. Taky aby se to dělalo trochu jinak podle mých představ, ne jak je to nyní.

Kamarády mám všude

Jaká je tvoje nejoblíbenější příchuť zmrzliny?
Oříšková, citronová a vanilková.

Na kterého spoluhráče nejraději vzpomínáš?
Těch je víc. Posledně v Rusku Egor Milovzorov a Oskar Osala, se kterými jsem hrál skoro tři roky a sblížili jsme se i mimo led. Ve Spartaku bylo hned několik Slováků, Branko Radivojevič, Jaro Obšut, Ivan Baranka, Štefan Růžička. Táhli jsme za jeden provaz, to byly dobré časy. Měli jsme i skvělé výsledky. V Americe jsem si hodně rozuměl s Pavlem Kubinou, to je hráč, který mi hodně pomohl i v začátcích. Ve Švédsku byl můj dobrý kamarád Dragan Umicevic, je srbského původu. Všude mám nějaké kamarády, na které se můžu obrátit. A kdykoli jim zavolám, tak je to jako bychom se viděli každý den.

Je hodně hráčů, se kterými jsi doteď v kontaktu?
S klukama z NHL už v kontaktu nejsem. S některými hráči, kteří šli do Evropy, jsem byl v kontaktu, ale teď už ne, protože už je to přece jenom delší doba, co jsem z Ameriky odešel. Ale bavím se s některými hráči ze Švédska a samozřejmě z Ruska, protože jsem tam ještě minulou sezónu působil. A také se Slováky, se kterými jsem hrál celý život a mám mezi nimi mnoho kamarádů. Napíšeme si, zavoláme.

Co se ti nejvíc líbí v Olomouci?
Klid a pohoda. To centrum není takové rušné jako třeba v Praze nebo jiné metropoli, je tu klid. Nemám pocit, že by lidi někam spěchali. Je tu pozitivní energie. Bydlím v centru, nevím teda, jak je to jinde, ale tak to vnímám.

Co by sis vzal na opuštěný ostrov?
Určitě někoho, koho mám rád, tak co bych tam dělal sám?