Začátky v dresu Kohoutů

Vezměme to pěkně popořádku. Pamatujete si své první kroky na bruslích?
Na bruslích jsem snad byl poprvé před domem, když se nastříkalo hřiště. Potom jsem se přihlásil do přípravky a od té doby jsem se hokeji začal věnovat.

Vy jste se přihlásil sám?
Dřív se ve školách dělaly nábory a díky tomu jsem se přihlásil. Chtěl jsem tam chodit sám a vydržel jsem u toho. Bylo mi šest, chodil jsem do první třídy.

⇒ Trenér Jan Tomajko

Vím, že jste v té době dělal i jiné sporty. Čím byl pro vás hokej přitažlivý?
Ještě před hokejem jsem chodil do tenisového oddílu, ale tam jsme moc nehráli. V hokeji mě právě bavilo, že jsme pořád hráli, a proto hokej vyhrál.

Vybral jste si post na ledě sám nebo vám ho určil trenér?
To si ani nepamatuji. Asi mě post určil trenér, vždycky to určuje trenér. Prostě jsem hrál a nijak jsem o tom nepřemýšlel. Děti o tom nepřemýšlí, těm je jedno, kde hrají. (úsměv)

Když se ohlédnete zpátky, jste spokojený, že jste převážně hrál defenzivní křídlo? Přezdívalo se vám dělník ledu…
Já jsem od žáků až do staršího dorostu hrál centra, nehrál jsem pořád levé křídlo. A potom, když jsem hrál levé křídlo, tak se nedá říct, že bych hrál jenom defenzivně. Ale je pravda, že produktivita byla slabší. Ale to se tak v týmu sejde, že každý hráč má nějakou funkci.

První úspěchy jste mohl slavit už v mládežnických kategoriích. Vyhrál jste titul se staršími dorostenci i juniory. Vypadalo to jako slibný začátek, že?
Určitě to byl slibný začátek, ale to jsou jen takové dílčí úspěchy. Protože někteří kluci, kteří tyhle tituly také vyhráli, potom s hokejem skončili. Ale myslím si, že to jsou pro všechny obrovské zážitky. Proto se hokej hraje, pro pocity vítězství. Každý chce určitě někdy něco vyhrát.

Sezóna 1993/94 a historický triumf Kohoutů v extralize. Chodil jste sbírat zkušenosti jako divák?
Samozřejmě jsem chodil na hokej a pamatuji si to. Byl to velký úspěch olomouckého hokeje.

Rok poté ale nastaly u áčka finanční potíže, a mladí hráči z juniorky tak dostávali v sestavě více prostoru. A vy také…
Měli jsme v tomhle ohledu trochu štěstí, ale na druhou stranu je třeba říct, že i když má někdo štěstí, tak je to jen na něm, aby se prosadil. Ale když mladý hráč není lepší, než ti starší, tak bohužel nemůže hrát.

Dá se říci, že vám dal šanci trenér velkého kalibru Josef Augusta, s kterým jste se později potkal i u reprezentace. Jaký to je typ trenéra?
On je na střídačce takový impulzivnější, ale jeho úspěchy mluví za vše. S Olomoucí i s Jihlavou vyhrál titul, trénoval reprezentaci ve zlatém období, takže je to jeden z nejúspěšnějších trenérů u nás. Nám dál šanci hrát v extralize. Já na něj vzpomínám rád.

Vsetínská štace

Z Olomouce jste přestoupil do Vsetína, který byl ve své době nejlepším klubem u nás. Jak vzpomínáte na působení na Lapači?
Já jsem tam přišel jako mladý dvacetiletý hráč, takže jsem tam nabral obrovské zkušenosti. My mladší jsme se učili od hvězd, co hráli ve Vsetíně. To pro nás byla neskutečná škola a člověk to poté dokáže využít v budoucí kariéře.

Hned v prvním ročníku jste mohl slavit titul…
Bohužel jsem ale tu sezónu neodehrál moc zápasů, protože jsem naboural v autě. Takže jsem odehrál asi jen devět zápasů. Až druhý titul v následujícím roce pro mě znamená víc, protože jsem odehrál celou sezónu.

V zelenožlutém dresu jste se také potkal s vašimi kamarády a vrstevníky Brošem a Kratěnou, a dokonce jste hráli v jedné lajně. Fungovala spolupráce dobře?
My jsme vrstevníci, takže si rozumíme i mimo led. Hodně jsme spolu kamarádili, byli jsme z jednoho města. Bylo to i pro mě lepší, když jsem přišel do nového prostředí a byly tam známé tváře. Sice jsme hráli spolu, ale byla mezi námi samozřejmě rivalita na tréninku, protože to člověka táhne dopředu.

Reprezentační kariéra

Angažmá ve Vsetíně vám vyneslo pozvánku do reprezentace, je to tak?
To bylo díky tomu, že v tom Vsetíně byli takoví hráči a člověk se pořád zlepšoval. To bylo jen vyústění toho, že jsem tam mohl hrát.

A pak přišla vaše chvíle. Na Mistrovství světa 2000 v Petrohradě jste vstřelil ve finále proti Slovensku vítězný gól. To musela být pořádná dávka euforie, že?
Samozřejmě, byl to úžasný pocit. Člověk na ten gól až tolik nemyslí, ale spíš ten pocit vítězství, to je nepopsatelné. To si člověk prostě musí prožít. Je to neskutečné.

Účastnil jste se i následujícího mistrovství světa v Hannoveru, to jste však bohužel nedohrál do konce…
Ano, ve finále jsem už nehrál, byl jsem náhradník. Ale byl to stejný pocit, musím říct.

Vaše celková bilance v reprezentaci činí gól a dvě nahrávky. Ale vy jste asi měl na ledě jiné úkoly,že?
Mohl jsem dát víc gólů, určitě. Nedá se nic dělat, teď už to nespravím. Bohužel.

Hokejový cestovatel – Sparta, Liberec,…

Přesuňme se k další etapě vaší kariéry, a to do roku 2001, kdy jste přestoupil do pražské Sparty. Co se vám vybavuje z tohoto angažmá?
Opět jsme vyhráli titul, ale zase jsem byl půlku sezóny zraněný, takže jsou pocity takové smíšené.

Jak těžké je stále znovu překonávat zranění a dohánět tréninkové manko?
Je to hodně nepříjemné, protože rehabilitace trvá dlouho, když je to těžší zranění. Na člověku se to pořád podepisuje, i když to třeba není hned vidět. A hlavně je to náročné na vůli a na psychiku, protože někdy to nejde tak, jak si člověk představuje. Když se člověk z toho zranění dostává, tak ho to stojí hrozně sil a času. Musí trénovat víc než ostatní, není to nic příjemného.

Ze Sparty jste se dostal do Liberce, s kterým jste skončil v extralize dvakrát třetí. Jak hodnotíte toto působení?
Já to hodnotím pozitivně, protože jsem tam přišel a Liberec se předtím ještě nikdy nedostal do play-off. Potom jsme tam se dostali a hned z toho bylo třetí místo. Bylo to v sezóně, když byla stávka v NHL, takže liga byla docela našlapaná. Musím říct, že se v Liberci taky sešli výborní hráči. Vzpomínám na to taky rád. Skončili jsme dvakrát třetí, a i když třetí místo není takové jako první, tak je to něco jiného. A člověk nabírá pořád nové zkušenosti. Tím, že vystřídá více klubů, tak pozná, že v každém klubu to funguje trošku jinak. Uděláte si na to nějaký názor a určitě jsou to použitelné zkušenosti teď pro moji trenérskou kariéru.

V roce 2007 se stala pro vás nevídaná věc, byl jste bez angažmá a připravoval se na mateřském ledě v Olomouci…
Měl jsem zase zdravotní problémy, byl jsem na operaci s ramenem. Vlastně jsem byl zraněný celé léto, tak to bylo takové těžké období. Ještě jsem se z toho nějakým způsobem vyhrabal, a potom jsem šel do Kladna. A tam se mi potom stalo zranění, které se mi už stalo osudným.

Ještě však nepředbíhejme. Po operaci jste se vrátil do olomouckého dresu na sedm zápasů a v nich jste desetkrát bodoval. A díky tomu jste se vrátil i do extraligy…
Sice jsem měl to rameno, ale trénoval jsem celé léto sám. A trénoval jsem docela dost, protože jsem se do toho potřeboval dostat, byly to totiž dvě operace po sobě. A to člověka zase trochu zbrzdí. Pro mě to bylo dobré tím, že jsem tady hrál dobře, tak o mě byl zájem a mohl jsem jít ještě hrát extraligu do Kladna.

Tam jste vydržel dvě sezóny a opět jste byl zraněný. A poté jste byl donucen k odchodu. Co se stalo?
Jednu sezónu jsem měl zranění a tu druhou jsem měl už problémy, že to nebylo ono. Nemohl jsem se do toho dostat, protože noha nebyla taková, jak bych ji potřeboval. Člověk už potom přemýšlí o různých věcech.

Konec ročníku 2009/10 jste ještě pomohl Olomouci v play-off, s týmem jste nakonec skončili třetí.
Jasně, ještě jsem hrál tady. Jsem rád, že jsem tu sezónu ještě mohl dohrát. Ale už to nebylo takové, jak bych chtěl a věděl jsem, že je lepší skončit na nějaké úrovni, nedočkat se toho, že tady po vás budou lidi řvát.

Nová role - trenérská

Po ukončení kariéry vám ale vedení Kohoutů nabídlo místo asistenta trenéra. Bylo těžké přijmout novou roli?
Já jsem i o tom přemýšlel, že bych to jednou chtěl dělat. A když ta nabídka přišla, tak jsem byl rád, že u hokeje můžu zůstat. Dělám to, co mě baví.

Nemáte při zápasech stále pocit, že byste rád nazul brusle a šel pomoci týmu?
Tak samozřejmě, že si to člověk někdy říká, ale už se nedá nic dělat, už to je jiná funkce. Na té střídačce už prostě brusle nemám.

Jak hodnotíte spolupráci s trenérem Fialou?
Musím říct, že je to paráda. Pro mě to bylo úplně nové, co musí trenér všechno obsáhnout. A Petr je v tomhle hrozně pečlivý, takže pro mě je s ním parádní škola.

V kabině se také setkáváte s bývalým spoluhráčem Jiřím Dopitou. Není náročné ho trénovat, když je starší, a navíc je to majitel klubu?
Já si myslím, že je to v pohodě. Protože Jirka toho už hodně odehrál a už mu nebudeme říkat, jak by měl hrát, takové věci už má zmáknuté. Je to samozřejmě jiné, než u ostatních hráčů, ale v týmu je jeden ze všech. Nedá se říct, že by měl nějaká privilegia. Některé věci s ním samozřejmě diskutujeme víc, protože i z pozice majitele je to něco jiného.

Dáváte si nějaké trenérské cíle, čeho byste chtěl dosáhnout?
Já si myslím, že to není úplně o výsledcích. Trénování je i o tom ty hráče něco naučit. To je asi základ, takhle by měl trenér přemýšlet. I když ty výsledky jsou důležité, ale co se týká tréninku malých dětí, tak je důležité je něco naučit. Abyste si mohl říct, že ty kluky, které jste v deseti letech trénoval, jste něco naučil.

Takže byste se raději přesunul k výchově hokejové mládeže?
Já tady v Olomouci chodím na led i s dětmi. A musím říct, že je to parádní škola i pro dospělé. Člověk může i z těchto tréninků použít hodně věcí.

Nemáte touhu zkusit nějakou práci jinou než hokejovou?
Zatím ne. Samozřejmě, stát se může všechno, ale zatím mě hokej baví a uvidíme, jak to bude dál.