Radku, když jsi na jaře uvažoval o přestupu do Olomouce, neodrazovala tě trochu vzdálenost mezi Kolínem a Olomoucí?
Samozřejmě odrazovala. Hlavně kvůli tomu, že bych byl daleko od rodiny, protože předtím jsem byl jen pár kilometrů, teď už je to víc. Na druhou stranu, vzal jsem to jako příležitost, která se neodmítá.
Jak reagovala rodina na to, že jsi měl tehdy jako sedmnáctiletý odejít tak daleko?
Táta byl nadšený, máma taky. Brali jsme to jako odrazový můstek, protože Kolín pro mě zatím asi nebude to správné. Přece jen v Olomouci se hraje extraliga, v Kolíně jen liga.
Jaká byla tvá role v Kolíně a s čím jsi šel do Olomouce?
Šel jsem sem s tím, že budu hrát proti lepším a starším klukům, kteří hrají extraligu už od mladšího dorostu. Vzal jsem to jako výzvu. V Kolíně jsme měli mužstvo, které šlo do zápasu s tím, že chce vyhrát a málokdo se nám mohl vyrovnat.
Kdo se stal po tvém příchodu tvým průvodcem po klubu a Olomouci?
Na začátku asi Mira Kuba, který mě spíš dostal na starost, když jsem někdy v březnu přišel na tři tréninky. Tehdy se o mě staral on. Pak Dominik Marek, se kterým jsem dva týdny bydlel během letní přípravy. Potom se to nějak vyvrbilo a teď jsou to hlavně Matic (Jeklič), Bája (Jan Beier) a Kali (Jiří Kališ).
Měl jsi na začátku, třeba během prvních tréninků na ledě, pocit, že to bude velký skok oproti lize?
Věděl jsem, že to bude trochu jiný hokej. Všechno je rychlejší, důraznější, na nic není čas.
V juniorce jsi začínal prakticky už v sedmnácti letech, tedy o chvíli dříve než je zvykem, hrála nějakou roli nervozita?
Určitě jsem byl trochu nervózní, protože kromě dvou starších dorostenců a Adama Spálovského jsem tehdy byl nejmladší. Byla to pro mě ale výzva, protože jsem mohl hrát proti starším. Vždycky mě možnost hrát proti starším nějak hecovala. Chtěl jsem se jim vyrovnat a některé převyšovat.
Už po příchodu jsi přiznal, že jsi trochu nervózní, pak ale přišlo místo v první lajně a góly proti silnému Třinci. Jak rychle rostlo sebevědomí?
Nikdy jsem nečekal, že dám dva góly Třinci v jednom zápase, takže sebevědomí asi trošku narostlo. Výkony tomu ale v některých zápase ani neodpovídaly. Snažím se ale hrát vždy na sto procent.
Během sezóny jsi několikrát vystřídal pozice útočníka a obránce, kde ses cítil lépe?
Pro mě je lepší útok, ale abych řekl pravdu, všichni mi říkají, že by byla lepší asi obrana. Já se ale pořád snažím dělat základy útoku než obrany.
Jak velký rozdíl je pro tebe hrát v útoku a v obraně?
Musím říct, že to rozdíl je. Přece jen v obraně je to větší zodpovědnost. Sebemenší větší chyba jde vidět víc než u útočníka. Když v obraně člověk něco zkazí, buď je tam druhý bek, který ho zastoupí nebo pak gólman, ale na to se nedá spoléhat pokaždé.
Co je pro tebe v obraně nejtěžší?
Abych řekl pravdu, tak nevím. Asi střela od modré, protože většinou trefím prvního hráče (smál se).
Podobnou roli, tedy střídání útoku a obrany, měl v áčku Jakub Matai. Vzpomněl sis na sebe, když jsi ho viděl?
Vzpomněl a cítil jsem s ním. Četl jsem s ním rozhovor o tom, že by chtěl nějaký stálý post, ale říká se, že hráči do obrany i útoku jsou docela dost cenění a pro nás je to výhoda.
Jaké jsou tvoje osobní cíle do budoucna?
Chtěl bych hrát v Olomouci, ale přece jen mám před sebou ještě rok juniorky, a za ten se toho může změnit hodně.
