Tomáši, jaké byly tři sezóny, které jste v Olomouci strávil?
Byly zajímavé a hodně pozitivní. Když jsem jednal s Dopim (Jiřím Dopitou) i Erikem (Fürstem), chtěli dosáhnout toho, aby se postoupilo. Byl to takový hlavní motivační signál, který mě přesvědčil, abych sem přišel. Postup se po té úžasné sezóně nakonec povedl, což je jedna z velmi pozitivních vzpomínek, na které člověk asi nikdy v životě nezapomene. Druhá sezóna byla na začátku fantastická, všechno šlo, někdy až moc, hladce. Pak spousta kluků chyběla, šli jsme do baráže, ale tým se zase stmelil tak, jak to tady bylo vždycky zvykem a ukopali jsme to. Třetí sezóna byla vlastně historický úspěch a pro olomouckého fanouška bylo to, co se letos povedlo, fantastické. Snad na to Olomouc nějakým způsobem naváže.
První sezóně v extralize dokonce předcházela velmi dobrá příprava, kdy jste zaváhali jen s Kometou.
Tehdy jsme přišli a v podstatě vyhráli, co se dalo (usmíval se). Zápas s Dinamem Minsk byl fantastický, nějaké slovenské týmy, dva zápasy s Kometou, které nám otevřely oči, ale pak se vstoupilo do sezóny velmi dobře. Do Vánoc to bylo nad očekávání. Po nich bohužel spousta kluků chyběla a přišel sešup tabulkou, ale na konci sezóny jsme znovu navázali na výbornou partu, která tu vždycky byla. Díky tomu se to zvládlo a extraliga tu zůstala.
Zažil jste tři brankářské kolegy, jak jste spolu vycházeli?
Každý má něco. S Hallym (Tomášem Halászem) jsme vycházeli prakticky celou sezónu. Nedávno jsme si psali, řešili jsme jeho i mou situaci a popřáli si hodně štěstí. Bylo to v pohodě. S Trvkou (Jirkou Trvajem) to asi nemá smysl komentovat, to všichni viděli. A třetí sezóna byla, jaká byla. S námi byl vždycky i Kuba Urbisch, který byl jako naše dítě. Je šikovný a je jen škoda, že nedostává šanci v mužském hokeji. Má na to věk i výkonnost a já pevně věřím, že letos už se mu něco najde, aby mohl ukázat, co v něm je. A já jsem přesvědčený o tom, že v něm to je.
Jaké to pro brankáře je, když má vedle sebe každý rok nového parťáka a musí si vždy znovu budovat svou pozici?
Nikdy jsem vedle sebe neměl slabou konkurenci. V Liberci jsem byl s Pincákem (Markem Pincem), který byl jednu sezónu také v popředí statistik a v nejlepších letech, takže bylo těžké se přes něj dostat. Byl jsem mladý a teprve se oťukával. S Hallym (Tomášem Halászem) jsme tu chytali ještě v první lize a byl nějaký předpoklad, že toho odchytám víc. Kvůli tomu mě sem brali. Protože jsem pak ale měl problémy s třísly, takže se počet zápasů v základní části zhruba vyrovnal. Play-off jsem odchytal téměř celé, ale ke konci jsem měl znovu problémy, takže jsme se střídali.
S Trvkou (Jiřím Trvajem) jsme se do Vánoc tak nějak střídali a po nich chytal v podstatě ten, kdo toho byl schopný. Já měl taky nějaké zdravotní problémy, takže i když jsme nebyli stoprocentní, chytal ten, kdo na tom byl fyzicky lépe a nějak se to zvládlo. Jiří kvůli svému zdravotnímu stavu musel po sezóně bohužel skončit. Bohužel proto, že to byla opravdu velká škoda. Třetí sezóna byla, jaká byla. Jsem přesvědčený o tom, že se neměřilo stejným metrem. Mohl jsem odchytat zápas, jaký jsem chtěl nebo být vyhlášený nejlepším hráčem, ale pak jsem sedm zápasů do branky nešel. Každý kouč má nějaké své představy, a do těch já jsem asi nezapadal. To je ale jediná negativní věc za celé tři roky.
Tři roky jsou dlouhá doba, nechybělo vám tedy po sezóně oficiální rozloučení?
Fanoušci mi psali, že bude nějaká rozlučka na stadionu a objevily se zvěsti, že mi to zakázal generální manažer. To ale není pravda. Byl jsem stále pod smlouvou a nemohl jsem se loučit. Řešili jsme to i s agentem, ale nikdo mi to nezakázal. Naopak, s generálním manažerem mám hodně přátelský vztah. Smlouvu mi nabídl, ale asi by to vypadalo stejně jako v minulé sezóně. Je mi skoro 27 a nemůžu pořád na něco čekat. Odchází se těžko, ale pořád zůstávám hráčem Olomouce. Stát se může všechno, nikdy neříkej nikdy. Že neproběhlo nic oficiálního… fanoušci mi poslali dárkový koš, což bylo opravdu pěkné, to se jen tak nevidí. Moc za to děkuji, i všem, kteří tady chodí na hokej.
Vaším dalším působištěm je nováček ve druhé nejvyšší německé soutěži, Bayreuth Tigers, už jste se bavili o vaší roli v týmu?
Nebavili, to se dozvím až na schůzce s vedením. Němci si ale hájí své gólmany, a když už vezmou cizince, což jsou většinou Češi nebo Kanaďané, asi počítají s tím, že by měl odchytat většinu.
Jak moc se liší česká extraliga nebo první liga a německé soutěže?
Nedokážu to úplně porovnat na ledě, ale podle toho, co jsem slyšel, je to podobné rakouské EBEL, kde se „lítá“ v pěti dopředu, v pěti dozadu a hraje se prakticky bez středního pásma. Beci podporují útok a přijedou prakticky až před brankáře soupeře. Je tam spousta Kanaďanů, takže i hodně soubojů a bitek. Bude to spíš asi takový kanadský hokej. To jsem viděl i teď na mistrovství světa. Řekl bych, že to bude živější hokej, nebude to tak takticky svázané.
Jaké jsou vaše osobní cíle do dalších let?
Samozřejmě chytat co nejvíc, tak aby byli spokojení všichni, kteří se kolem hokeje pohybují, ať je to management, fanoušci nebo spoluhráči. Vždycky je základ udělat kabinu silnou, a když to tak je, dají se dělat velké věci, jako to bylo letos tady. To, co kluci předváděli na ledě, byla fantazie a letos to byla jejich sezóna. Hodně lidí si neuvědomuje, co tomu musí kluci obětovat, ať je to zblokovaná střela, nebo když dostanou nějakou pecku u mantinelu. Přijdou, vydýchají se a jdou zpátky. Bojovali a výsledkem bylo play-off s Plzní. Naštěstí jsme alespoň jeden zápas doma vyhráli, takže fanoušci odcházeli ze stadionu s posledním vítězným zápasem.
