K hokeji mě přivedl otec, skoro jako každého. Tatínek chytal kdysi v Brně, pak ho prodali do Olomouce. Po skončení kariéry se celý zbytek života věnoval olomouckému hokeji.

Nedotáhl jsem to nikam. (smích) Chytal jsem do sedmé třídy, pak jsem šel hrát do útoku. Jenže mě to nebavilo.

Tenkrát hlavně výstroj nebyla na takové úrovni, jako dneska. Takže každý puk, který šel do těla, hrozně bolel. Nehledě na to, že jsem chytal s holou hlavou. Až pak jsem dostal helmu s motocyklovým náhubkem, což byl vlastně jen chránič brady. Když už jsem neměl skoro žádné zuby, zvolil jsem jinou variantu – jít pryč.

⇒ Kustod Petr Přecechtěl

Ze začátku jsme hráli spolu, než se to rozdělilo na kategorie podle data narození. Bratr je o dva roky starší. Ale hokejové začátky jsme měli společné. S panem Fürstem a s takovýma jsem tu vyrůstal.

Ano pamatuji. Střecha je stejná, akorát v Hynaisově ulici byla dřevěná tribuna s kancelářemi a šatnami. Ze strany mezi halami byl udělán betonový val. Písek, na něm naskládané panely. Krátké tribuny byly ze železa a všechny na stání. A u ledařů na pravé straně v rohu byla strojovna. Tak to bylo kdysi dávno.

Nic. Byla to ztráta času. (smích) Určitě jsem poznal některé kamarády, nechytil se žádné špatné party a jsem, myslím, slušný člověk. Ale hokejově jsem to nikam nedotáhl. Nejvyšší soutěž, kterou jsem hrál, byl krajský přebor. Na něj mám krásné vzpomínky.

Co mě k tomu vedlo? Když jsem nastupoval na vojnu v roce 1983, narukoval jsem do Jihlavy jako masér, takže jsem si musel tenkrát udělat masérský kurz. To mi pak zůstalo.

Ano, ten rok jsem tu oficiálně začínal. Předtím jsem tady docházel jako externí masér na výpomoc

Ano. Díky mně určitě (směje se).

Na ten vzpomínám vždycky velmi dobře. Sešla se skvělá parta hokejistů. Rád si zavzpomínám na ta finálová utkání. Všechny je mám nahrané. Sem tam se na to kouknu.

Je to jedno z mých velkých přání.

Během té doby jsem se staral o juniory. Ti byli ty dva roky nastěhováni v kabině áčka. Moje práce se vůbec nezměnila, vše zůstalo tak, jak to bylo i předtím.

Všichni kluci tu byli bezvadní, ale vždy se musel vybrat někdo, kdo v té brance bude. Já se vždy radil se svým otcem, který byl gólman. Ten mi říkal, ať vyberu někoho, kdo umí bruslit.

Tady se to vždy dělalo tak, že kdo neuměl bruslit, šel do branky. Podle mě ale gólman musí být daleko lepší bruslař než útočník. I když se dnes to bruslení tolik nepoužívá a gólman skoro nevyjíždí. Jako děti jste měli každý své pro a taky proti. Ty jsi nebyl výjimkou.

Všechno jsem chystal předem a vždy jsem to měl namalované. Tak mě k tomu vedl táta. Tréninky jsem vybíral podle starých metodických popisů.

Ano, ale to je všechno dobou. Je to tak jak to říkáš. Plno kluků, když ty jsi byl mladý, vždy chtěli pomoct. Ptali se jestli nepotřebuju něco odnést, s něčím pomoct… Dnes je to nastavené tak, že oni jsou hokejisti a my ta „dělnická třída kolem“. Nikdo nepřijde a neřekne, že mi pomůže, naloží auto nebo vezme brusku.

Když to jménu řeknu, budete si o mně myslet kdo ví co. (smích) Ale Saša Lhotský, samozřejmě. Hodný kluk. Nepokazil žádnou srandu. Dále Pavel Selingr. Těch kluků je hrozně moc. Třeba Honza Vavrečka, ještě z těch dřívějších dob. Říša Brančík, bezvadnej kluk.

Já myslím, že srdíčko. Myslím si, že nikdo nevydrží tak dlouho, pokud nemá k této práci vztah. Starat se o kluky, a když to řeknu takhle, skoro jim utírat…slzu u oka. Musíš si vybudovat vztah k té práci a je to práce jako každá jiná. Já se vyučil automechanikem, ale asi bych těžko mohl jít zpátky do továrny spravovat auta. Ten vývoj šel tak dopředu, že bych uměl vyměnit kolo akorát… možná.