„Nebylo to úplně dané dopředu, ale už to ve mně hlodalo a všichni víme, že ten věk je takový, jaký je… I olomoucký tým se postupně omlazuje. Těch kluků se zde od postupu do extraligy až tolik nevystřídalo,“ začíná mluvit čtyřicetiletá legenda Hanáků.

Takže konec v Olomouci je definitivní. Nicméně, chtěl byste ještě pokračovat v kariéře?
Já byl původně rozhodnutý nad úplným koncem profesionální kariéry. Teď je ta doba tak špatná, že člověk neví, co bude za týden nebo za měsíc… Určitě budu ještě zvažovat případné kroky – třeba nějaké nabídky přijdou. Nejsem tedy rozhodnutý, zda ještě budu hrát – může se stát, že opravdu ukončím i profesionální kariéru a přesunu se do hodonínského hokeje, kde budu působit v klubu a u toho ještě hrát krajskou ligu. Ta není tak časově náročná.

Kdyby přišel konec hráčské kariéry, tak by vaše pozice v Hodoníně byla právě manažerská?
Už nějakou dobu se to takhle tvoří. Já doufám, že když budu pak v Hodoníně naplno – třeba za rok, nebo hned, tak snad dokonale poznám prostředí a budu tam schopen působit na sto procent. Mělo by to být ve funkci trenéra i manažera. Pomohl bych svými zkušenostmi z celé kariéry. I díky tomu, že jsem rodák z Hodonína, bych chtěl tomu klubu pomoct. Do osmé třídy jsem tam jako kluk působil. Mám Hodonínu co vracet.

Já jsem se na trenérskou licenci B přihlásil v loňské sezoně

Připravoval jste se na tuhle roli už během kariéry?
Já jsem se na trenérskou licenci B přihlásil v loňské sezoně, ale bohužel jsem nestihl závěrečné zkoušky kvůli současné situaci. To už ale bude snad jen otázka času, než se to rozjede a dodělám si to. I na to se tedy připravuju, protože mládež v Hodoníně nějaké trenéry má, ale chtěli by ještě nějakého páteřního. Licence snad klapne.

Byla i možnost, že byste se zapojil třeba do trénování zde v Olomouci?
S generálním manažerem jsme se o tom už bavili dřív, protože já už tehdy oznámil Erikovi (Fürstovi - pozn. redakce), že se stěhuju do Hodonína. On říkal, že to je škoda. Prý by mě v klubu rád viděl po mé hráčské kariéře. Na dojíždění z Hodonína to je ale celkem daleko na každodenní práci. I když jsem to jako hráč sice zvládal, tak bych to chtěl spíše směřovat k Hodonínu. I teď jsme se o tom ještě jednou pobavili, přičemž zase říkal, že by mě zde rád měl. Já mu za to poděkoval a vysvětlil, že moje kroky vedou jinam. Budu tam doma, ale do Olomouce mě to bude táhnout pořád.

Pojďme se podívat více za vaší kariérou. Po konci v Hodoníně v osmé třídě vedly vaše kroky kam?
Do Břeclavi. V té době skončil hokej v Hodoníně a někteří kluci i sekli s hokejem, protože se jim nechtělo třeba dojíždět jinam. Většina z nás ale šla do Břeclavi a po sezoně si mě vytáhnul pan trenér Kočí do Ytong Brno. Ti tehdy postupovali do vyšší soutěže a další rok se nám povedlo opět postoupit už do nejvyšší ligy. I tímhle se u mě zájem o hokej zvedl. Také jsem u toho studoval, což byla u rodičů priorita. Pak se to vyvíjelo dál a pořád jsem v Brně postupoval dál do starších ročníků. Člověk ale nevěděl, zda se tím bude živit, nebo ne. Na jeden rok jsem pak přešel do Skalice na Slovensko – bylo to kousek od Hodonína. Lákalo mě i to, že jsem tam mohl hrát za muže, kteří hráli nejvyšší soutěž.

Ovšem po roce jste ze Skalice odešel…
Musel jsem se vrátit kvůli vojenské službě (směje se). Byl jsem tedy zpátky v Brně, ale i tak jsem se zase sbalil a vyrazil zpět na dva roky do Skalice. Byl jsem tam spokojený a můžu říct, že to je takový můj třetí domov po Olomouci. Kariéra tam odstartovala a potom mé kroky vedly do extraligového Vsetína.

Pak jsem byl v Brně a tady v Olomouci. Tehdy se zde sice hrála první liga, ale já se díky Olomouci vypracoval zase do extraligy.

Můžu ale říct, že v té době bych si ani nepředstavoval, že bych extraligu hrál stabilně

Velkou část kariéry jste se pohyboval na pomezí extraligy a první ligy, jaké to pro hráče je?
Já pak měl možnost díky Olomouci nakouknout do extraligy zpět. Ve Znojmě tehdy hrál Jirka Dopita a nějaká spolupráce se Znojmem zde fungovala. Člověk pak ty dvě soutěže nějak porovnával. Rozdíl tam samozřejmě je. Můžu ale říct, že v té době bych si ani nepředstavoval, že bych extraligu hrál stabilně. Zvlášť po třicítce…

Tehdy jsem byl rád, že jsem se vrátil zase zpět do Skalice, která o mě hodně stála. Předtím jsem z Olomouce lehce utekl, protože jsem tady tehdy cítil trošku stagnaci. Moc jsme se nikam neposunovali. Poté se ale za tři roky postoupilo do extraligy. (usmívá se) Pak se to ve Skalici začalo trošku hroutit, a když bylo jasné, že tam pokračovat nebudu, ozval jsem se Erikovi. On říkal, že mě vezme i do extraligy, za což jsem byl vděčný. Říkal jsem tehdy, že i kdyby Olomouc nehrála nejvyšší soutěž, šel bych sem stejně tak.

Stala se pak z toho sedmiletá extraligová kariéra, což se asi nikomu v takovém věku nepodařilo. Je to rarita. Spíš to bývá opačně… Jsem za tu šanci fakt vděčný a snažil jsem se to Olomouci vždy vrátit.

Nemrzí vás, že jste nebyl tehdy u postupu?
No… (směje se) Já jsem si říkal: Kurnik, asi to bylo správné, že jsem musel odejít, aby Olomouc postoupila do extraligy. Chlácholil jsem se tím… Nevím, čím to bylo. Já jsem bilancoval už v minulosti, že jsem play off neměl nikdy nějak úspěšné, a to ani ve slovenské extralize, i když tam byl třeba Žigo Pálffy. Potom jsem si řekl, že to takhle asi mělo být. Mimochodem jsem tady byl u toho postupového zápasu. Byl jsem i domluvený, že si zde pak sednu s Erikem a krátce po postupu jsme si plácli dál. Byl jsem moc rád, že jsem se mohl vrátit do organizace, která fungovala.

Co se vám nejvíce vrylo do paměti z vašeho olomouckého angažmá?
Prožil jsem si vzestupy i pády. První sezona byla zvláštní, byli jsme pro každého překvapením, jednu dobu jsme byli pátí, ale nakonec jsme se zachraňovali v baráži na poslední chvíli. Bylo to hektické i pro trenéry, vedení a nás. Prošli jsme si tím a člověk tím získal i zkušenost. Já osobně jsem to předtím nikdy nezažil, kluci asi taky ne. Jsou to hned jiné pocity.

Pak se změnili trenéři, lehce se proměnil kádr a přišlo mi, že jsme byli jinak naladěni. Tým strašně držel při sobě a je to tak až dodnes! Já doufám, že to takhle bude i dál. Kluci, co tady jsou, byli nebo přijdou znova, tak povahově a hráčsky zapadnou do kádru! Možná to nebude nikdy mužstvo, které bude hrát o první místo, ale bude to v kádru fungovat jako nikde jinde! Tohle jsem tady zažil – utkvělo mi to v paměti. I já jsem byl takový kapitán, že jsem se snažil mužstvo semknout. Tým byl důležitější než nějaké individuality. A tohle tu asi věděli všichni, asi i proto jsem se stal kapitánem po Pavlu Paterovi. Zanechalo to na mně velice pozitivní následky. Práce se tady vždycky za tu sezonu udělala vynikající – ať tu trénoval kdokoliv.

Musím smeknout před vedením a lidmi, co to tady dělají. Závěr sezony nikdy nebyl žádné fiasko.

Olomouc je brána jako podceňovaný tým, přitom výsledky má. Je to právě tou týmovostí?
Já si myslím, že tady hraje roli zimní stadion. Všichni víme, v jakém je stavu, ale akustika je tu výjimečná a diváci tady vždy vytváří skvělou atmosféru. I když nebylo vyprodáno, byla zde parádní kulisa, a to nás hnalo dopředu. Divákům za to patří velké díky! Dále chci říct, že sezona je vždy dlouhodobá. A my jsme byli vždy připravováni na to, že netrvá deset nebo třicet zápasů, ale padesát a více! A chleba se láme až po Novém roce s výhledem na play off. Tohle si uvědomovalo vedení, trenéři a také hráči.

Olomouc bude vždy hrozbou i pro ty nejlepší!

Přijít ale musely i horší časy, ne?
Vždy jsme tady měli krizové momenty, ale dokázali jsme se z toho jako tým dostat. Párkrát jsme si i sedli. Třeba v minulých sezonách, když tu byl Zbyňa Irgl, který znal větší týmy. Honza Švrček přišel ze Sparty a měli jsme nějaké rozhovory, že týmovost je tady neskutečná! Bojovnost, tým… Nedokážu to porovnávat s ostatními celky, ale myslím si, že tady to je strašně specifické a dokud tady budou ti stejní lidé a bude se to postupně předávat dál, tak to bude pořád takové.

Olomouc bude vždy hrozbou i pro ty nejlepší! Myslím si, že jsme byli překážkou i pro samotnou Spartu…

A jaká krize tady byla podle vás nejhorší? V první extraligové sezoně jste prohráli patnáct zápasů po sobě.
Pro sportovce je nejhorší, když se uspokojí s nějakými výsledky a výkonem. V tu dobu to asi nastalo a pak jsme se dostali do takových mezí, kdy nešlo nic. Prohrávali jsme sice těsně, ale prostě to nešlo. Šli jsme do baráže. Já si říkal: Kurnik, musíme to zlomit! V té době jsme to dost řešili a měli jsme dost pohovorů mezi hráči i trenéry. Řekli jsme si, že to nemůžeme nechat dojít tak daleko, abychom po první sezoně spadli. Našlo se tady určitě mnoho srdcařů, kteří to nechtěli dopustit…

Krize přijde asi na každého, ale tahle byla opravdu dlouhá a pro mě to byla velká zkušenost, že se tomu člověk musí snažit vyvarovat.

Co jste se vrátil do Olomouce, byl jste hned asistent, později kapitán. Byl jste vůdčí typ už od mládeže?
No… (směje se) Je pravda, že jsem už v mládežnických kategoriích působil jako kapitán. Já ani nevím, zda jsem vůdcovský typ, ale měl jsem to nastavené tak, že člověk má k tomu mužstvu být zodpovědný svými výkony. Bylo to tak nastavené asi už výchovou doma, kdy mi bylo kladeno na srdce: „Pokud něco děláš, tak naplno“. Asi to ve mně pak rostlo dál. I když jsem pak působil v Břeclavi nebo Brně, tak i tam jsem se stal kapitánem dorostu. Asi viděli, že hokeji dávám maximum.

Nebylo to tak, že bych někdy práskl do stolu a řekl, že to bude takhle… To nikdy. Spíš až tehdy, když jsem cítil, že se nic neděje. To asi potvrdí kluci v kabině, já se snažil vystoupit až tehdy, kdy jsem cítil, že to je potřeba.

Ve Skalici jsem byl třeba asistent, i když céčko nebylo moc daleko. I tam ale někteří kluci ke mně vzhlíželi, a to jsem nebyl místní. Říkali i to, že kdyby tam nebyl Žigo Pálffy, byl bych jejich kapitán.

Člověka to zahřeje u srdce. Když mě tady v Olomouci zvolili kapitánem po odchodu Pavla Patery, tak jsem byl překvapený. Říkal jsem si, že tady nějakou funkci tedy mám a budu to vykonávat tak, aby to bylo vidět, a to i na ledě. To mě hnalo dopředu.

Poslední roky jsem už sice nebyl na ledě tolik využívaný, ale nastavil jsem si, že tým je priorita. Snažil jsem se to vzít i z druhé strany a pozorovat i chování mužstva. Funkce mě s přibývajícím věkem vychovala.

Když jste vycítil, že je v kabině potřeba zasáhnout, volil jste i přísnější slova?
Uměl jsem i zařvat. Hokejisté nejsou žádné panenky a vydrží také řev, takže se z toho nikdo „neposere“. Určitě to bylo v minulých sezonách a letos taky. Kluci ale věděli, proč to tak bylo – oni mě znali. Nikdy jsem si nehrál na někoho velkého, akorát jsem vycítil správnou chvíli, že jsme na ledě neodváděli to, na co máme. To se děje všude.

Já jsem nikdy ani neřešil své body, i když se mě na to často ptali. Mně šlo jen o mužstvo

Cítil jste jako kapitán, že za vámi jde vždy celá kabina? Jak se získává nejlépe respekt?
Určitě jsem nad tím někdy přemýšlel. Nejde o to, abyste si vybudovali nějaký respekt třeba řevem nebo promlouváním do duše. Snažil jsem se být příkladem i na ledě, že tam nechám vše! Kdybych křičel každý zápas na hráče, asi by bylo brzo po kapitánovi. Nemůžu ani říct, že bych měl někdy s někým delší promluvu. Sem tam se stalo, že jsem mluvil přímo k hráči, protože se mi třeba nelíbil jeho přístup.

Vždy se se to ale točilo kolem týmu. Hokej je týmový sport a vždycky bude. Já jsem nikdy ani neřešil své body, i když se mě na to často ptali. Mně šlo jen o mužstvo, abychom na ledě odváděli maximum.

Kdo by měl být vaším nástupcem?
Já nevím, myslím si, že si to kluci nějak zvolí. Můžou to samozřejmě zvolit i trenéři. Já osobně mám asi dva tipy. Místo mě třeba zaskakoval Vilda Burian a Honza Švrček. Myslím si tedy, že jeden z těchto dvou. Vím totiž, že Jirka Ondrušek se chce soustředit spíše na své výkony – třeba se to ale změní. Osobně si myslím, že se toho tady zas tak moc nezmění. Asi nepřijde nikdo starší, spíše mladší. Třeba se omladí. Převezmou to tedy tito kluci a já jim věřím, věřím!

Co kluci říkali na váš konec?
Nikdo to nějak extra nehodnotil. Já to už v průběhu sezony hráčům naznačoval. Nějak moc jsme o tom nemluvili. Tohle prostě přijde a spoluhráči to přijmou. Oni sami vědí, kolik mám roků. Jednou to přijde na každého…

Končíte v Olomouci až ve čtyřiceti letech. Čemu to přisuzujete?
Je potřeba, aby to člověk svému tělu i vracel. Nikdo nemládne a je potřeba se o sebe starat.

A já to vždy dělal – snažil jsem se být fyzicky dobře připravený, regeneroval jsem a tak dále. Jak do rodiny přibyly děti, tak jsem to i zkombinoval dohromady a myslím si, že se mi to vrátilo. I proto jsem mohl hrát na nejvyšší úrovni tak dlouho.

Připomínám i Zbyňka Irgla, který tady v minulých letech působil. On říkal něco podobného. Kdyby se svému tělu nevěnoval, tak by hokej už nehrál. A u něj to je ještě markantnější. Musíte také dodržovat životosprávu a samozřejmě mít i štěstí na klub, kde působíte. Někdo může být zdravý, ale může se stát, že o něj zájem nemají. Tady ale byl zájem vždy a já jsem rád, že jsme danou smlouvu do čtyřiceti let dodrželi. A že jsme to takhle uzavřeli…

Budete se jezdit dívat na zápasy nebo alespoň sledovat utkání z domova?
To rozhodně! A když mi to čas dovolí, rád i dojedu. Já sám ještě nevím, jak to se mnou celkově dopadne. Myslím si, že s Erikem budu nadále v kontaktu a naznačili mi, že se můžu kdykoliv s čímkoliv ozvat. Já doufám, že pak budou moct chodit i diváci. Snad budu moct dojet mezi fanoušky.

Chtěl bych poděkovat vedení, že i díky nim jsem si prodloužil kariéru, a to v prostředí, kde jsem se cítil vždycky skvěle

Ať to už s vámi dopadne jakkoliv, na co se nejvíce těšíte?
Pokud budu v místě bydliště, tak tam asi bude méně ježdění. Neříkám, že skončím úplně s hokejem, na krajskou ligu bych musel lehce dojíždět. Ale to by bylo už jen jednou za týden. Dlužím své rodině čas, ale asi ho na jednu stranu nebude tolik, kolik jsem si představoval. Uvidíme, jak se vše vykrystalizuje. Mám tříletou dceru a osmiletého syna – to jsou malé děti, kterým se chci věnovat.

Tímto směrem bych rád šel a uvidíme. Čas není nikdy jistý.

Co byste vzkázal na závěr?
Chtěl bych poděkovat vedení, že i díky nim jsem si prodloužil kariéru, a to v prostředí, kde jsem se cítil vždycky skvěle. Brali mě takového, jaký jsem. Rád bych poděkoval i fanouškům – chodili v hojném počtu a vždy nás povzbuzovali. Vyvolávali i hráče. Doufám, že jim to vydrží a snad se brzy podívají na zimák. Zaslouží si to – celá Olomouc!