Lukáši, proč jste se rozhodl vrátit do Olomouce?

Je to asi tři roky, co jsem skončil v juniorce a po pravdě se mi po hokeji trochu stýskalo. Asi dva roky jsem nebyl vůbec na ledě. Až v posledním roce jsem začal chodit na takovou noční hokejovou ligu, kde jsem shodou okolností potkal i Pavla Musila. Pomalu jsem se k tomu začal vracet a nakonec jsem se domluvil i s panem Tomajkem, že bych začal trénovat.

Jan Tomajko už po sezóně přiznal, že je rád, že se vrací hráči a trenéři, kteří mají ke klubu vztah, jak tedy probíhala diskuze o vašem návratu?

Prvotní iniciativa, že bych tu mohl trénovat, byla moje. Pan Tomajko mě viděl ještě když jsem trénoval Matese, jelikož pět let trénuji florbal, takže když jsme se pak bavili o tom, jakou mám myšlenku, řekl, že by za takovou možnost byl rád.

V trénování florbalistů máte bohaté zkušenosti, kterým kategoriím se věnujete v současné době?

Začínal jsem u těch nejmenších, což jsou hráči narození 2009 a 2010 a teď působím u dorostu a juniorky, takže jsem přešel přes všechny kategorie. A nyní ještě působím jako trenér výběru Olomouckého kraje mladších a starších žáků.

Co vás na práci s dětmi nebo mládeží naplňuje?

Především to, že děti, alespoň většina, chtějí pracovat. Když to děti baví, je radost trenérskou činnost dělat. Druhá věc je pak to, a na to jsem přišel po pár přednáškách psychologie, že si zřejmě kompenzuji svou hráčskou kariéru.(směje se)

Můžete čerpat z vlastní hráčské kariéry, je tedy něco, co chcete dělat stejně nebo naopak jinak než vaši tehdejší trenéři?

Když se zpětně podívám na to, kdo mě vedl, chtěl bych trenérskou činnost dělat trochu jinak. Samozřejmě jsem si spoustu věcí také od nich vzal. Na chyby už se nedívám z hráčského pohledu, ale spíš trenérského. Víceméně jsem se úplně přeorientoval z hráče na trenéra.

Co pro vás jako hráče bylo ze strany trenérů nejdůležitější?

Určitě upřímnost, třeba při bojích o sestavu na začátku sezóny a také komunikace.

Jak velký skok byl přeorientovat se z trenéra florbalu na trenéra mladých hokejistů?

Teď během suché přípravy je to v podstatě to samé, ale uvidíme na ledě. Odtrénoval jsem asi jen patnáct tréninků na ledě, a to v rámci kempů. Zkušenost to je, ale nebyl jsem s dětmi pravidelně na ledě. Pro mě to bude novinka a moc se těším.

V hokeji trénujete mnohem mladší hráče než ve florbale, jak vás vnímají?

Jsou to děti, takže jsou trochu živější. Že by ale neposlouchali, to vůbec ne.

Jak byste se jako trenér charakterizoval?

Myslím, že jsem upřímný a mám rád demokratický styl. Nejsem direktivní trenér, který řekne, že takhle to bude a přesto nejede vlak. Naopak se snažím s hráči komunikovat a když jde do tuhého, beru zodpovědnost samozřejmě na sebe. Důležitá je i tolerance. Když jsem ještě hrál, někteří trenéři nebrali moc v potaz nějaký osobní život. Z toho jsem se snažil vzít ponaučení. Pokud vidím, že je hráč nějaký špatný, přijdu za ním a zeptám se, co má za problém. Když mi řekne, o co jde, vím, že si ho ten daný trénink nemám moc všímat, když dělá chyby.

Po skončení aktivní kariéry zůstal v Olomouci i další odchovanec, bývalý brankář Tomáš Pospíšil, se kterým se znáte z mládeže. Bavili jste se o tom, co od své nové funkce čekáte?

Potkali jsme se na školení, na céčkové licenci, kde byl i pan Přecechtěl, který nás oba trénoval. Bylo to zajímavé setkání. S Pospou (Tomášem Pospíšilem) jsme se bavili o tom, že bude působit u brankářů, ale dál jsme to nerozebírali.